Drobečková navigace

:: Hlavní stránka > :: Turnaje v Nechanicích > Reportáž turnaj 2005

Reportáž týmu Nadaná hovada

(převzato z portálu dejmi.info bez dovolení;-)

Napsal: Ilča, 29. červen 2005

Byli jsme pozváni do Nechanic na volejbalový turnaj. To je běžné, to se našemu týmu
Nadaná hovada“ stává pořád, všude o nás stojí. Nás, talentovaných hráčů, je prostě málo.

Proto v pátek 17. 6. 2005 vyráží dvě vozidla směr Nechanice.
Posádka vozu A: řidič Víťa, zmatený navigátor Ilona, posádka: mlčící Eva a ukecaný Petr
Posádka vozu B (nesnáším otázky typu: „A proč zrovna my jsme B?“): bohovsky klidný řidič Hanka, veselý navigátor Ivoš, posádka: Hanka a rozjařený Martin
Vůz B začal s přípravou hned v Praze, to se prostě nesmí podceňovat. Odpadkový koš plný plechovek od piva a prázdná lahev od ferneta dosvědčily, že šlo o opravdu důkladnou přípravu.

Po několika hodinách jízdy nás uvítal sympatický kemp v Lodíně http://www.nechanicko.cz/lodin/ + http://www.dokempu.cz/kempy-cr/kemp-381.html) a slečna recepční. Ta nejspíš musí od naší návštěvy absolvovat sezení u psychiatra, ale jinak si myslím, že Ivo diktoval číslo svého auta docela dobře a že ji vůbec nerozptyloval  

Naší hostitelkou se pro páteční večer stala pí Dvořáková z nedalekého stánku. Vyslechla sice několik našich strategických tajných zbraní týkajících se sobotního klání, ale nechali jsme ji žít (už kvůli těm skvělým langošům, pivu, panákům a tak vůbec). Kymáceje a zpívajíce sprostonárodní písničky jsme se vraceli ranním světlem do svých chatek, abychom čtyř až pětihodinovým spánkem podpořili naši sportovní přípravu.

Den D začal zcela obyčejně: kladením si otázek: „Kde to jsem?“,
„Proč spím v jeansech?“, „Kdo to sakra leží vedle mě?“,
„Proč mě tak bolí hlava?“, „Kde mám ibuprofen?“
, čištěním zubů, snídaní, opětovným čištěním zubů, hlasitým přivítáním Hladíka v našem táboře, … Sečetli jsme ztráty, některým odvyprávěli předchozí večer a vyrazili do Nechanic. Jedna z našich taktik zněla: Dojet do Nechanic jako první a další týmy nevpustit do areálu = vítězství kontumačně. Nevyšlo. Areál měl několik přístupových cest a všechny jsme bohužel neuhlídali. Ale to nevadí, chuť si zahrát zvítězila (prášky zabrali, takže se začínáme probírat z letargie a ze spánku).

První zápas prohráváme, nejsme ještě moc sehraní a rozpohybovaní. Asi dvě hodiny nehrajeme. Začínáme se smažit na sluníčku, na dece dospáváme minulou noc
(tedy spíše řečeno, přemýšlíme, jakou taktiku zvolit na příští zápas).

Druhý zápas prohráváme, už zase nejsme rozpohybovaní, rozhodčí je koupenej, to je naprosto jasný! Čekáme další dvě hodiny. Slunce pálí nemilosrdně, není se kam schovat, ke slovu přišly opalovací krémy. Prasátko na rožni dostává zajímavou barvu. Ochutnáváme první pivo
z místního stánku. Ochutnáváme druhé pivo, pozorujeme soupeře, ochutnáváme třetí pivo.

Třetí zápas – bacha na Skřítka! Petr Froněk má dostat na frak, ale nedostává. Rozhodčí je slepej a nezná pravidla! Čekáme na další zápas. Mezitím ochutnáváme hamburger, čtvrté pivo, zmrzlinu, smažený sýr,
páté pivo. Přemýšlení na dece se stává životu nebezpečné díky vlezlému sluníčku.

Čtvrtý zápas. Konečně pořádnej rozhodčí. Vyhráváme oba sety a s optimismem nám vlastním vyhlížíme další soupeře. Čekáme další hodinu a půl. Všichni jsme spálení a hodně si povídáme o koupališti v Lodíně. Jen z obyčejné nudy se pouštíme do grilovaného prasátka.

Konečně je tu pátý zápas! Hmm, nebylo na co se těšit. Celý turnaj je koupenej, rozhodčí se dohodl se soupeřem, to je teď naprosto jasné, celý je to švindl!

Čtyři členové týmu nás opouštějí a odjíždí do Prahy. Druhá část týmu mává na rozloučenou, otírá slzy, počká až auto zmizí za rohem a pak si jde vyzvednout cenu útěchy (láhev jablíčka
a Bersi). Nehrající člen týmu (Ilča) odchází i se svým Mickey Mousem (viz fotografie v galerii).
Po triumfálním příjezdu do Lodína a uvítání místními usedlíky se nám dostává chutného pohoštění v místním hostinci. Na ploše kempu pak dostáváme nevybitou energii z těla prostřednictvím frisbee (pro zasvěcené: Ten Petr to fakt neumí). Po setmění (kdo ví, co se všechno potuluje venku) se vracíme do chatky, zatemňujeme okna a pouštíme se do hazardu. Jelikož jsem prohrála co se dalo, odcházím spát a co se dělo potom, jóó, to se mě neptejte.

Ráno jsme se hezky sbalili, poděkovali slečně z recepce za povlečení, které nám nedala, a vyrazili na obhlídku areálu koupaliště. Beachové hřiště nic moc, spálení jsme dostatečně, takže po krátké poradě vyrážíme vstříc historii. Prrr, úplně bychom zapomněli na nějakou tu budoucnost. Zastavili jsme se ještě na místním hřbitově! Ne že bychom byli nějak morbidní, ale to jsme si prostě museli vyfotit. Jde o hřbitov bez hrobů. Je totiž nově vystavěný a teď už jen čeká…. Nás se dočkal Hrádek u Nechanic. Krátká zastávka v restauraci – pivo, krátká zastávka u stánku – párek v rohlíku a konečně jsme na nádvoří. Pár fotek do památníku
a uháníme směr Praha s malou přestávkou na oběd.

Víkend se podle mého názoru vydařil, jsme bohatí na zážitky (trošku jsme zchudli na penězích) => byla to vydařená taškařice.

Motto:

Není důležité zvítězit, ale určitě to jednou postihne i nás! A my jsme připraveni.
Příště se už Nechanice třeste!

Menu

 

24. 4. Jiří

Zítra: Marek

:: Diskusní fórum

příspěvků: 291

Návštěvnost stránek

092464